Co se týče hubnutí, prošla jsem si za ten půlrok hodně věcmi. Za pár týdnů (11) jedeme se školou na vodu a pak do Chorvatska. Představa, že se budu muset před všemi svléct do plavek mě vyvádí z míry , HODNĚ.
Už před dlouhou dobou jsem se začala snažit hubnout. A šlo to poměrně dobře a rychle. Pak jsem se přejedla. Začala jsem na novo. Nenechala jsem se srazit na kolena.
Po pár dnech to přišlo znova. Nehorázné nutkání se najíst k prasknutí. Udělala jsem to. A další den znova. A znova. Jednou jsem se přejedla tak moc, že jsem už nemohla dýchat, a tak jsem si řekla, že to zkusím vyzvracet. Nikdy mi to nešlo, ani tentokrát jsem tedy nedoufala,že to bude jinak. Ale povedlo se.
Po téhle zkušenosti se mi usínalo skvěle. Měla jsem prázdný žaludek a moje zvířecí pudy byly uspokojeny.
Od té doby jsem se přejídala minimálně dvakrát týdně. A pokaždé to vyzvracela. Šlo to den ode dne lépe. A nejlepší na tom bylo, že jsem hubla. Párkrát jsem se svěřila kamarádce, braly jsme to ze srandy.
8. 03. jsme se spolu přejedly a já to vyzvracela. Nevím, kdy, nebo jestli o tom někdy přemýšlela. Já ne.
Nikdy jsem si nemyslela, že si o mě někdo bude myslet, že trpím bulimií. Ale když jsem jí dneska řekla, že jsem se zase přejedla a vyzvracela, řekla mi, že jsem bulimička.
Donutilo mě to trošku popřemýšlet a srovnat si pár věcí v hlavě. Chci aby si tohle o mě někdo myslel? Ani náhodou. Chci zhubnout tím, že si zrujnuji tělo? Ani náhodou! Chci zhubnout? Ano náhodou. Ze všeho nejvíc se bojím o zuby. A že to kamarádka někomu řekne. Ale o ty zuby se FAKT bojím. A taky vlasy.
A tak jsem slíbila, že už to neudělám (spíš, že se o to pokusím, ale i to se počítá)
Na to, že jsem měla v plánu napsat jen pár řádků se to trošku vymklo.
Můj plán na zítra:
• nepřejíst se (a následně to nevyzvracet)
• udělat jeden dobrý skutek
• nekoupit si nic v bufetu
• s radostí si zacvičit
